Rozhovor s Michalem Kalendou, Vyškovským rodákem a devítinásobným mistrem České republiky v dráhové cyklistice

Bílá budova stojící na ulici Cukrovarská. Po vstupu neuvidíte kola, dresy, kupodivu tu nejsou vystavené poháry ani medaile. Uvidíte spíše nepřeberné množství tabulí, moderních LCD displejů i pokladních systémů. Já sem ale přesto přicházím s cílem dozvědět se něco více o vyškovské cyklistice a zákulisí profesionálního sportu. Majitelem společnosti Consulta je totiž Michal Kalenda, Vyškovský rodák, bývalý profesionální sportovec a sponzor Pístovického cyklokapra.

Překvapilo mě, že u vás ve firmě není nikde žádný odkaz na vaši cyklistickou kariéru. Udělal jste za cyklistikou pomyslnou tlustou čáru a stal jste se z cyklisty manažerem?

Vidíte, a to jsem si ani neuvědomil. Budu si sem muset nějaké poháry a dresy přinést, vlastně ani nevím, kde všechny zůstaly. Asi ještě v domě u mých rodičů. Každopádně za cyklistikou nemůžete udělat tlustou čáru. Cyklistika je životní styl a já věřím, že mě bude provázet celý život.

A to zase překvapuje mě, čekal bych, že budete mít vitrínu s trofejemi. Není jich totiž málo, devětkrát jste obhájil titul mistra České republiky v dráhových disciplínách, jste vítěz závodu Českého poháru, získal jste několik cenných medailí ze silničních závodů a jste i držitel dresu nejlepšího vrchaře v Závodě míru.

Já si všech titulů vážím. Ale to nejcennější je, co mě závodění naučilo. O cyklistice se říká, že je to jeden z nejbolavějších sportů vůbec. Mě cyklistika naučila nikdy se nevzdávat a bojovat i když se zdá, že člověk už vůbec nemůže.

Ovlivnila cyklistika váš život i ve vaší další kariéře? Předpokládám, že když máte moc starostí firmě, pomůže vám cyklistika, jak se říká „provětrat si hlavu“. Je to tak?

I když už dávno nezávodím, často se mi stává, že si dávám i běžný život do paralely s cyklistickou kariérou. Když mám dojem, že je toho na mě moc, vzpomenu si na deštivou etapu se zkráceným cílem pod vrcholem kopce, kde cílovou čáru pořadatelé obtahovali patou ve sněhu. Docela živě si po letech vybavuji, jaký je to pocit přijet zmrzlý na kost a naprosto vyčerpaný. A když si vzpomenu na pěti až šesti hodinové tréninky v zimě na kole, tak se vlastně těším do firmy.

Za chvíli vám bude 50, stále jste aktivní sportovec a dokonce i v našem Cyklokaprovi se stále umisťujete na vrchních pozicích a porážíte o generaci mladší jezdce. Co vám pomáhá při tréninku?

Já jsem s tréninkem vlastně nikdy nepřestal. Samozřejmě už netrénuji tak jako dříve, ale stále je pro mě důležité minimálně třikrát týdně jet na trénink. Cyklistika a obecně pohyb jsou důležitou částí mě a znamenají pro mě víc než jen fyzickou aktivitu. Je to prostředek, který mi pomáhá cítit se dobře. A já věřím, že cítit se dobře je základ pro celkovou pohodu člověka ve všech aspektech jeho života. Sport pomáhá s vytrvalostí, schopností překonat bolest, mít disciplínu i hrát fair play.

Je něco, co jste dříve na začátku vaší kariéry nevěděl a teď byste to dělal jinak?

Pro mě bylo na začátku kariéry nejhorší, že jsem se neměl pořádně koho zeptat, jak trénovat jak se stravovat, na mnoho věcí jsem musel přicházet zdlouhavě sám. Ta doba byla tehdy poměrně hektická. Po roce 1989 jsem byl v tréninkovém středisku mládeže, které rychle jako přežitek skončilo, pak jsem byl v juniorské reprezentaci a do mužů jsem se dostal do týmu, který se dostal do velkých finančních problémů. Ta doba byla velmi překotná, já jsem trénoval, jak to šlo, ale byl to pokus omyl. Z dnešního pohledu bych se snažil více spolupracovat s odborníky. Ale tehdy to tak vážně nešlo, nebo minimálně v České republice to bylo velmi složité.

Co si myslíte, že je na cyklistice nejnáročnější?

Cyklistika. Cyklistika je nádherný sport, ale když opravdu závodíte, tak je vše fyzicky i psychicky velmi náročné. Myslím, že nejnáročnější jsou etapové závody, to si ani většina jiných sportovců vůbec neokáže přestavit. Taková Tour de France to jsou tři týdny závodění téměř v kuse. Ten pocit po 10 dnech, když už nemůžete a zase jedete dvoustovku a třeba zase prší…

Zkusme se ještě vrátit k vaší kariéře profesionálního jezdce. Je to už skoro 20 roků, kdy jste ukončil profesionální kariéru. Jak moc se za tu dobu změnila cyklistika?

Podle mě se cyklistika posunula ve všech směrech. Dnes záleží na každé zdánlivé maličkosti. Ve vrcholovém sportu jsou na špici ti nejlepší z nejlepších. Všichni jsou talentovaní, motivovaní, všichni trénují do svého maxima a všichni chtějí vyhrávat. Řeší se strava, vybavení, spánek, ale obrovský rozmach zažívá monitorování jezdců pomocí digitálních technologií. Když si vzpomenu na moje závodění, musím se smát a zároveň mě mrzí, v jakých podmínkách jsem závodil já. Třeba v Bogotě v Kolumbii v roce 1995 jsem nastoupil jako reprezentant na Mistrovství světa. Naprostá většina ostatních jezdců měla karbonová kola, ale naše Česká reprezentace přijela na ocelových kolech, které dělal v Brně Ruda Bauer. Rozhodně jsme fyzicky měli na to, abychom se tenkrát kvalifikovali na olympiádu, ale ve vrcholovém sportu je znát každý gram. A vám asi nemusím vysvětlovat, jak zásadní rozdíl je závodit na kole z karbonu nebo oceli.

A jak byste z vašeho pohledu zhodnotil cyklistiku dříve a dnes?

Asi budu znít nostalgicky a možná jsem. Ale upřímně, měl jsem raději tu starší cyklistiku. Dříve byly v popředí více dovednosti a umění jezdce. Dnes je cyklistika stále více, i když si to běžný laický divák možná neuvědomí, „technický sport“. Cyklisté jsou v tzv. „stájích“, kde má každý jezdec i člen stáje svou roli a úkol. A z cyklistiky se stal taktický a strategický sport, kdy je běžné, že manažeři řídí jezdce přes vysílačky mají v autě GPS, kde vidí všechny jezdce týmu a vlastně oni hrají šachovou partii. A proto i když závody sleduji a sleduji je rád, mám dojem, že nejsou tak napínavé jako kdysi.

Děkuji vám. A uvidíme vás letos zase na startovní čáře Cyklokapra?

Já věřím, že ano. Vždyť jsem z Pístovic a na kole jsem pořád, tak by byla škoda si takovou akci nechat ujít. Přeji i ostatním kolegům a kolegyním, kteří se postaví na startovní čáru, ať si závody hlavně užijí, protože cyklistika je nádherný sport a jsem rád, že se nám její tradici daří v našem regionu stále udržovat.